Bára Zálohová: Mumrajem žiji již 18 let

Báru zná většina rodičů z Horních Počernic. Žena s velkým srdcem, rukou připravenou vždy pomoci. Plná energie a nápadů se vrhá do pestrých aktivit, které propojují a zlepšují život obyvatelům naší čtvrti. Již 17 let ji můžete potkávat jako ředitelku v  Mumraji, jako dobrovolníka na akcích, které pořádají další počernické spolky, Církve bratrské. Zajímá se třeba o zlepšení cyklostezek v našem okolí, je členem rady ZŠ Ratibořická a hlavně mámou 3 odrůstajících dětí. 

A protože Mumraj letos slaví 20 let, a protože chystáme kromě celoročních oslav i jednu velkou změnu, rozhodli jsme se u příležitostí představování žen Mumraje Báře věnovat prostor rovnou rozhovorem.

Až rozhovor dočtete, budete chtít Báru potkat osobně.

Báro, ty jsi s Mumrajem 18 z 20 let jeho existence, co tě nejvíc těší?

18 let je věk mého nejstaršího syna, když mu nebyl ani rok, přišla jsme poprvé do Mumraje (tehdy do Mumu), moc se mi to zalíbilo a začala jsem myšlenku rozvíjet dál.

Radostí bylo spousty, ale největší radostí pro říďu je tým srdcařů, kteří potřebují podporovat, rodinu cítí stejně. Jen díky celému týmu se nám tak podařilo mnoho radostí. 

 

V dnešní době není obvyklé, aby člověk pracoval takovou dobu pro jednoho zaměstnavatele. To musí být buď srdcař, nebo se bát změn. Jak jsi se k Mumraji dostala a co tě udrželo tak dlouho na jednom místě?

Jsem srdcař. K podpoře rodiny mám svůj vlastní příběh. Moje rodina spolu vždycky držela v těžkých dobách a těch chvil nebylo málo. To si nesu. Rodina by měla držet spolu, pomáhat si. Nikdo bližší než rodina tu není. Pak je tu ta širší rodina, více generací a sousedstvo.

Když jsem se nastěhovala do Počernic z centra Prahy, tak mi chyběla veliká rodina, na kterou jsem byla zvyklá v činžovním domě. Úplně náhodou mě to zavedlo na burzu oblečení do Mumraje. A pak už šlo vše rychle. Tehdejší Mumraj a lidi okolo něj se mi moc líbily – moje krevní skupina. Zakladatelky potřebovaly pomoci zajistit nástupce. Začalo to sháněním drobných dárků pro děti na akce, dopisem na úřad, zápisem z porady, vedením pokladny a tvorbou letáčků. Živelné, energické, skvělé.

Viděla jsem obrovský potenciál, skvělé nápady a bezvadnou odezvu rodin, dětský smích. Proč od tohohle odcházet?

Jak vypadal Mumraj a jeho aktivity pro veřejnost před 18 lety a dnes?

Byl to energický živel a mateřská pohoda zároveň. Obrat 50.000 Kč ročně, 2 dotace. Letáky na koleni. Jedna herna, dílna a učebna mezi mandlem a prádelnou. 8 dobrovolníků. Bylo to prima a fungovalo to.

Dnes má Mumraj přibližně 500 návštěvníků týdně, kteří chodí na pravidelné aktivity nebo jednorázové akce. Realizujeme mnoho preventivně–prorodinných projektů. Narostl i počet zaměstnanců, kteří služby pro rodiny zajišťují. Sice jde v souhrnu o 5,2 úvazku, ale je rozdělen mezi 48 zaměstnanců a pomáhá nám 80 dobrovolníků. Přinášíme do Počernic dotace na služby pro rodiny v hodnotě 700.000 Kč ročně a dobrovolníky, kteří podporují komunitní život v hodnotě 220.000 Kč též za rok. Máme 2 herny, coworking, ekocentrum, jednotný vizuál. Šlape to.

 

Mumraje třeba v úterý odpoledne, kdy běží kroužky v herně, několik keramických hodin v ateliéru a zadní herna je plná rodičů a dětí, kteří čekají, až jejich sourozenec na kroužku skončí. Kolik má Mumraj zaměstnanců, kteří zajišťují celotýdenní provoz?

Mumraj má celkem 48 zaměstnanců, avšak přepočteno na pouhé 5,2 pracovní úvazky + 14 externistů na pravidelnou spolupráci. Máme mnoho lektorů, dohod o provedení práce a pak je tu několik členů provozního týmu a šéfů aktivit (coworkingové centrum, konzultační centrum, akce, kurzy a kroužky, ekocentrum, školička, setkávání a semináře). Já jsem ředitelka a předseda v jedné osobě. Máme ekonoma, PR pracovníky a externí účetní firmu.

   

Mumraj ale nežije jen v týdnu, probouzí se i o víkendech. Jaké jsou největší akce, na kterých se letos bude slavit právě krásných kulatých 20 let. Kdo jsou lidé, kteří s vervou věnují i víkendy malým i velkým návštěvníkům?

O víkendech pořádáme workshopy pro celou rodinu a nebo pořádáme velké komunitní akce jako Maškarní bál nebo Zimní ples, Burzy oblečení nebo dětských potřeb a mnoho dalších. Na mnoha akcích se podílíme spolu s ostatními počernickými organizacemi, třeba Lampionový průvod Počernické kuře, Den země a jiné.

Letošní 20. výročí jsme oslavili krásným Velkým maškarním bálem a Zimním plesem v nově otevřené Chvalské stodole. Další oslavnou náladu, pokud to situace dovolí, budeme mít při akci Mumraj v lese 7. 6. 2020.

Víkendové akce by nebylo možné organizovat bez týmu dobrovolníků, mezi které patří i tým. Dohromady nás dobrovolníků je celkem 80 a za rok to přepočteno na hodiny práce je celkem 2 186 hodin, což by při brigádnické základní mzdě 100 Kč/hodina stálo 218 600 Kč. Hodnota je obrovská a energie bezmezná. Dokonce máme v našem ženském týmu dobrovolníky muže. Jeden z nich je s námi již 10 let a letos jsem ho nominovala na cenu Křesadlo Praha – Dobrovolník roku 2019, Vašek Moravec. Všem děkujeme.

Možná je na místě zmínit, že právě i díky dobrovolníkům může Mumraj fungovat. Stejně tak jako díky grantům a dotacím, o které v Mumraji každoročně bojujeme v silné konkurenci ostatních neziskových organizací. Můžeš nastínit, jak je Mumraj financován?

Ekonom neziskové organizace má nadlidský úkol, honí totiž na konci roku nulu a vyrovnané hospodaření – rodinám přijatelné dostupné ceny, ale zároveň uhrazené náklady za služby, které organizace poskytuje.

Jeden konzultant pražské organizace HUB (mezinárodní síť coworkingových center) Mumraj doporučil jako příkladného hospodáře s vyrovnaným financováním. Struktura finančních zdrojů pro rok 2017 (v roce 2018 se lišila v jednotkách procent).

Spousta čtenářů tohoto rozhovoru určitě zaznamenala sbírku finančních prostředků na nové podlahy do heren pod názvem „Jdeme na to od podlahy“, která probíhá od prosince. Jak těžké je pro neziskovku sehnat částku 90 000 Kč a co to obnáší?

Je to naše první veliká kampaň. A je úspěšná, ani bych nečekala, že lidé jsou skutečně tak štědří. Ale objem práce spojený se sbírkou jsme nedokázali vůbec odhadnout. Je obrovský. Nastavení a správa kampaně na darovacím portálu, webu a facebooku, mailování s každým individuálním dárcem – dárce totiž není zdroj, ale stále je to člověk a je potřeba s ním komunikovat, vznikají vazby. 

Vařila jsem polévku, chodili jsme s dobrovolníky do rodin za Mikuláše, abychom peníze vybrali. Potom komunikace s místními firmami, schůzky, poptávkové řízení na materiál a pokládku podlah, schůzky s podlaháři, telefonování a mailování, týmové porady nad materiálem a postupem prací v mumrajovém provozu. Cenná, náročná, ale radostná zkušenost!

Pro neziskovou organizaci sehnat 90.000 Kč není vůbec snadné, neprodáváme žádné produkty a nenabízíme komerční služby. Veškeré příjmy pokryjí provozní náklady a výměna podlah byla opravdu velké sousto a práce na 3 měsíce pro celý tým.

Tvá vize byla a je, aby se z Mumraje stal vícegenerační dům. Tedy místo, které propojí všechny generace od miminek až po babičky a dědečky. Kde se tento nápad vzal a jak by měl v reálu vypadat?

Ráda se rozhlížím a pozoruji. Taky mluvím německy a počernické přátelství s německým Brunsbüttelem mi umožnilo poznat německé vícegenerační domy. Před 12 lety jsem v německém vícegeneračním domě strávila svůj první celý den. Byla jsem úplně u vytržení, moc se mi to líbilo. 

Představte si obraz z mého dne: velká hezká kavárna a zahrada, hřiště – podnikatelky na snídani, děti na hřišti, odpoledne dobrovolná babička s dětmi z družiny pekla buchtu, trhala květiny na stůl a dala jim pusu. Pak přišli senioři a mládežníci jim pomáhali hledat na internetu. Senioři hráli bridge a dali si kávu. Mládežníci hráli v chodbě ping pong a večer tu byl taneční kurz. Skoro jsem brečela, jak moc jsem tohle chtěla mít u nás a hned.

Nebylo to úplně hned, ale skoro tam jsme. Limituje nás prostor objektu Mumraje, kam se všechno toto nevejde, zásadním srdcem je něco jako kavárna nebo klubovna s dobrou buchtou. Líbila by se mi u nás malá tělocvična, velká klubovna a komunitní dílna pro panelákové sousedstvo a třeba Neposedy.

To je krásná představa. A jaké novinky chystá Mumraj pro letošní rok pro komunitu Horních Počernic?

U příležitosti oslav 20 let fungování Mumraje v Horních Počernicích jsme uspořádali slavnostní Velký maškarní bál a Zimní ples.

Letos šetříme síly a naši největší pozornost směřujeme na dvě největší akce, kterými byl Velký maškarní bál s Zimním plesem a ještě nás čeká akce Mumraj v lese ke dni dětí. 

Pojď závěrem pustit do světa novinku, která je odrazem toho, jak Mumraj v tvých rukou dospěl a vyrostl. 

Mám z rozvoje a stability Mumraje velkou radost. Je čas vedení Mumraje zase posunout o kousek dál. Mumraj vedu 17 let a je to kus cesty organizace jakož i mého vlastního života. Vést 40ti členný tým, utvářet vize, zajistit provoz centra,komunikovat navenek a zajistit vyrovnané financování neziskové organizaci, je náročný úkol. Jsem a zůstávám předsedou spolku Mumraj z.s. a připravuji příchod nové ženy do výkonného vedení Mumraje. Moc se na nový vítr v plachtách těším. 

Prozraď, jaká je Bára v soukromém životě? Jak relaxuje, kde bere nápady, co ji činí šťastnou?

Jsem vlastně tak trochu prdlá. Pořad mám v hlavě spoustu nápadů a většina mi uteče, zbudou jen ty opravdově fortelné:–). V Počernicích žiju a pracuju a pracuju a žiju, je to vlastně totéž, je to prostě místo hodné dýchání a fandění. Angažuji se ve školách svých dětí, jsem třídním důvěrníkem a pomáhám, jsem členem Školské rady. Rozvoj je pro mně velké téma.

V církvi bratrské u nás v Počernicích občas pečuji o nejmenší děti v nedělní škole a střežím služby dobrovolných učitelů. Koexistence a přátelství počernických církví mně fascinuje a moc si toho vážím.

Doučuji němčinu a zavedla jsem s mojí studentkou třeba telefonáty v němčině a to je inu zábavná disciplína.

Naplňuje mě moje početná rodina – stále se učím, mohla bych mít 11 dětí (a že jsem za mlada vskutku tolik chtěla!) a pořád by to nebylo podle mě 100 %. Moc našim dětem fandím a jsem jim ráda oporou. Jsou díky žití v Mumraji sociálně zocelení a to mě moc baví.

Relaxovat mi nejde úplně dobře, mnohdy jen chvilku hledím do „nikam” a snažím se vypnout roztěkaný mozek. Ráda se občas hecnu na běžkách nebo na kole, miluji tanec. Vypínám jen odjezdem z Počernic třeba na naší punkovou rodinnou chajdu v Jizerkách, kde na práci není zkrátka úplně dobré klima.

V budoucnu chci napomáhat rozvoji a podpoře občanské společnosti, podporovat vzdělání a rodinu, to je pro mě nejvíc. 

Rozhodně ale nepřestanu vařit polévku :–)

Báro, díky za rozhovor, za vše, co pro komunitu v Horních Počernicích děláš a za to, jak krásně se o svůj tým staráš.

Tvé ženy z Mumraje

Báru zpovídala kolegyně, PR žena Alena.